Mám za to, že společnost je většinově lhostejná vůči potřebám a zájmům seniorů. A ne, není to jen pocit či dojem, je to moje postupně se potvrzující přesvědčení. Jsem velmi často mezi lidmi. Naslouchám jejich příběhům a potřebám. S čím se mi „dříve narození“ nejčastěji svěřují? A budeme schopni na to v budoucnu lépe reagovat? 

Svou senátní kampaň nechápu jako reklamu na svou osobu. Pro mě je to spíš setkávání a mluvení s lidmi. Chodím na společenské akce, chodím ode dveří ke dveřím (door-to-door) a tohle slyším od našich seniorů skoro vždy, když mi otevřou:

• Přejí si svůj život dožít doma, mezi svými, ale obávají se, že to nepůjde.
• Mají obavy z nemoci a toho, že se o ně náš systém nedokáže postarat.
• Vadí jim zrušení dosavadního schématu valorizace důchodů.
• Život jim komplikuje dopravní obslužnost – často nemají snadný přístup k úřadům, k lékaři, do obchodu.
• Často se cítí osaměle – chybí jim společnost, většina chce být nablízku svým dětem a vnoučatům, ale mnohdy to současný životní styl a jeho tempo neumožňují.
• Mají strach z války.
• …

Je toho ještě mnohem víc. 

Ale tohle jsou nejčastější obavy, které naši starší spoluobčané mají a které se nebáli se mnou probírat. Slyšela jsem je prostě už tolikrát, že to nemůže být jen můj dojem. A proto tvrdím, že pro tuhle věkovou skupinu toho naše společnost dělá málo a já bych to ráda změnila, respektive stala se součástí změny, která je naprosto nezbytná. Senioři tvoří nejpočetnější skupinu obyvatelstva, která se navíc bude v čase zvětšovat, a to jen umocňuje mé přesvědčení, že právě z tohoto tématu je nutné udělat prioritu.

Hra na společnost a jak se o seniorech mluví

Pokud si nechceme na společnost jen hrát, ale opravdu jí být, nesmíme tahle fakta i emoce přehlížet. Musíme jim naslouchat. Doptávat se. A najít na ně adekvátní řešení… tak to vidím já. Čistě „pravicový“ přístup v té podobě, že se každý má postarat o sebe a své blízké, může být pro mnoho lidí líbivý, ale v téhle oblasti prostě nefunguje. A nikdy fungovat nebude.

Ale ani tohle není vše.

Ono totiž nejde jen o „dělání změn“, o úpravu sociální systému, větší tlak na vytváření podmínek pro domácí péči, o řešení dopravní obslužnosti nebo pravidla pro valorizaci důchodů… Ale taky o to, jak se o seniorech mluví. Jak? Nejčastěji jako o lidech v ne-produktivním věku. Jako o zátěži pro stát, pro zdravotní a sociální systém. Jako o „nutném zlu“. Slyšela jsem také, že by se starším lidem měly peníze spíše vzít, když tak často ze svých důchodů podporují své blízké. Dokonce zaznívá, že by ani neměli mít volební právo… To vše je samozřejmě nesmysl, ale už jen fakt, že se podobné názory objevují, je na pováženou. Dost se toho v poslední době namluvilo o příkopech ve společnosti. Tím, jak o svých seniorech mluvíme, propasti sami vytváříme. I tohle chci změnit. Už proto, že pozvolný, ale neúprosný posun do důchodového věku čeká každého z nás.

Seniorský věk? Aktivní věk!

Doba se mění, dnešní senioři jsou aktivní, chtějí se vzdělávat, cestovat, chtějí pěstovat své koníčky … Prodlužuje se délka lidského života a cílem naší společnosti by mělo být také to, aby se udržovala či zvyšovala jeho kvalita. Přeji si být součástí společnosti, která vytváří podmínky pro aktivní život seniorů. A která má silné nástroje, jež umožní, aby se lidem na úplném sklonku života dostalo vysoce kvalitních sociálních služeb. Zaslouží si je za vše, co společnosti během svého života odevzdali.